Přihlásit

bezpecnost5

Emoce za volant nepatří

8.1.2018

Důvodem, proč některé ženy-řidičky občas nejsou patřičně soustředěné, může být zahledění se do vnitřního světa během řízení. Emoce totiž za volant nepatří a ideální je jezdit takzvaně hlavou, říká PhDr. Pavla Rymešová, PhD., dopravní psycholožka s aprobací učitele autoškoly a vedoucí katedry psychologie České zemědělské univerzity v Praze.

FOT_7760

Jak byste charakterizovala chování žen řidiček ve srovnání s muži za volantem?
My, ženy, máme tendenci více dodržovat dopravní předpisy. Jsme také bezesporu při řízení opatrnější, avšak méně rozhodné. Když se pro něco rozhodneme, začneme paralelně přemýšlet o tom, zda ta druhá varianta není lepší. Jezdíme bezpečněji, ale máme například problémy s orientací v noci. Muži jsou šikovnější na senzomotoriku, vnímání prostoru, jsou rychlejší v rozhodování a jednoznačně reagují. Nekladou
takový důraz na bezpečnost, ačkoli řídí plynuleji, a pocitově je jízda s nimi převážně příjemnější.

IMG_4313
Můžete uvést nějaký typický příklad z praxe?
Pro většinu žen „končí” silnice horizontem. Ženy mají tendenci před ním zpomalit. Někdo tomu říká opatrnost, někdo zdržení plynulosti provozu. Říkáme si, může tam být zatáčka, chodec nebo třeba zvíře. Muž si řekne, chodce jsem na vozovce neviděl, je zde velká pravděpodobnost, že nebude ani za horizontem a že silnice bude pokračovat rovně i nadále. Žena si řekne: „a co kdyby”.

Klasický rozdíl mezi ženou a mužem je například při předjížděcím manévru. Muž, který chce předjet pomalejší vozidlo, začne v dostatečné vzdálenosti vyhlížet, zda je možné druhé auto předjet. Jestliže mu nic nebrání, vybočuje už poměrně daleko a plynule v rychlosti předjíždí. Ženy častěji preferují model jiný. Dojedeme pomalejší auto. Snížíme svou rychlost téměř na jeho úroveň a teprve pak začneme zjišťovat, jaká je vůbec situace na vozovce před námi. To je špatně, neboť v takovém úhlu vidíme mnohem méně a delší dobu nám také trvá samotný předjížděcí manévr, protože musíme ztracenou rychlost znovu nabrat.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že když jsem fyzicky v pohodě, předjíždím mužským stylem. Když o něčem za jízdy moc přemýšlím, přistihnu se, jak je mi veškeré mé vzdělání – psychologické i řidičské – k ničemu, neboť převládne biologie a ženský styl jízdy a já se nechám zpomalit přede mnou jedoucím autem.

deti

Jaké máme my ženy nešvary za volantem?
Je známo, že rády mluvíme. Mlčet pro nás není přirozené. Při rozhovoru máme tendenci koukat do očí, což není bezpečné. Když mlčíme, věnujeme opět pozornost vnitřnímu světu. Každý učitel autoškoly proto ví, že když má upovídanou žákyni, musí ji naučit koukat před sebe. Muži se nekoukají při řízení na toho, ke komu mluví, dokáží sledovat dopravní „cvrkot” i při řízení a dívat se při rozhovoru před sebe.
Jak jsou na tom ženy z hlediska nehodovosti?
Z hlediska procentuálního zastoupení je nehodovost žen výrazně nižší. Statistiky jsou ale zrádné. Ženy tolik neřídí. Máme řidičský průkaz, ale neřídíme. Je také otázka, jaké auto ženy řídí. Když se podíváte do vyspělých zemí, má žena k dispozici auto, které je lépe vybavené bezpečnostními prvky. U nás ženy spíše jezdí v nákupní tašce, v druhém autě do rodiny. Tato auta nejsou téměř nijak vybavena prvky aktivní ochrany, prvky pasivní pak odpovídají velikosti auta. Občas se to vysvětluje praktickými důvody: abychom mohly snadněji zaparkovat. V Česku zkrátka řídí lépe vybavené auto v rodině (z pohledu bezpečnostních asistentů) spíše muži.

3008

Existuje nějaké odborné vysvětlení, proč mají ženy s parkováním potíže?
Souvisí to s naší slabší orientací v prostoru a s tím, že bereme auto jako nástroj. Auto není naše kabelka. Když se do něj lehce ťukne, zachrastím o chodník, tak to pro nás není tak důležité. Auto není naší součástí. Většina žen bere vůz jako prostředek a pomocníka. Lze ale samozřejmě najít výjimky. Upřímně, kdyby ženy v Česku jezdily v lepších autech, vybavených parkovacími senzory a parkovací kamerou, byl by tento problém eliminován. To by dokázaly zaparkovat i s tirákem.
Co je největším problémem řidiček na českých silnicích?
Naší největší chybou je defenzivní přístup, který však nesmíme zaměnit s defenzivní jízdou, která je naopak správná a žádoucí.

Mám na mysli to, že se necháme zahnat do malých aut, a tvrzení, že jsme špatné řidičky a že lepší je, když přenecháme řízení auta mužům. Naše slabé místo je orientace v prostoru. Zejména za snížené viditelnosti, jako je mlha nebo tma, začne tento handicap nabývat na intenzitě a omezovat nás.

Jistotu dodá například navigace. Žena, která vnímá tento problém, by si měla dát pozor na řízení za snížené viditelnosti. Další možností je udělat si před jízdou tzv. předletovou kontrolu, podívat se do navigace nebo mapy, kudy pojedu. Najít si hlavní orientační body a držet se jich během cesty. To vše prospěje našemu sebevědomí.

Šťastné kilometry přeje redakce magazínu Žena v autě.cz a BESIP.